S manželkou a dětmi jsme jeli na Domažlické slavnosti. Samozřejmě s třemi pejsky, z toho se jeden jmenuje Pepíno a je od listopadu ochrnutý na zadní nohy. Mám vždy na starosti Pepína, protože jsme se už docela sehráli, a když mu dělám nohy, vcelku bez problémů spolupracujeme a víme, co kdo chce. Stačí naznačit rukou, slovem a vše je jasné. Když ho vede má manželka, tak se Pepča chová trochu zmateně. (Naši psi jsou kříženci, ale ne náhodní, vybrali jsme si pro fenu  krásného ženicha a začali našemu chovu říkat Tuchlovický Podvratník).
Chvíli jsme se potloukali na slavnostech mezi lidmi, a když nás to přestalo bavit, šli jsme si sednout s pejsky do parku na trávu a jen tak společně po psovsku zírali na frmol kolem nás.

Manželka dál pokračovala v potloukání po náměstí. Seděli jsme s Pepínem a jen tak pokukovali po lidech a psech, kterých tam byla také spousta. Vedle nás na trávníku před sochou se střídaly různé osoby - zajímavé, nezajímavé, po většinou něco konzumující. Vždy když se přišly usadit v blízkosti  nás, zkoukli jsme je a zase se věnovali svým "prázdným" myšlenkám.

Takhle přišly také dvě paní. Z hovoru bylo jasné, že jsou dobré kamarádky, které měly s sebou dvě odrostlé děti. Pojídaly při hovoru jídlo na plastových táccích. Ze zvyku jsem si je prohlédl a v duchu si říkal, že ta jedna je na svůj věk moc hezká a zajímavá, mluvila o bylinném léčivém čaji z Mexika. To mne trochu zajímalo, ale neodvážil bych se jim plést do hovoru. Děti si všimly Pepíka a kýváním hlavou a šeptem na něj upozorňovaly ženy (na to jsme si už zvykli, protože jen za dopoledne jsme si v Domažlicích popovídali díky Pepínovi s tolika lidmi, jako za celých 15 let, co tam jezdíme.) Jenže ta hezká paní se najednou k nám otočila, přisedla a začala si s Pepou povídat hladit ho a drbat (i na to jsme si už zvykli). Vyptala se mne, co se mu stalo, jak to léčíme, jak dlouho to má, jak je starý (nic nového, na to jsme si už také zvykli), tak jsem ji povídal o kládě, která na něj padla, o operaci. Také o jedné paní z Moravy, od které jsme kupovali meruňky, která na něj vkládala ruce, protože si o sobě myslí, že má schopnosti uzdravovat nepohyblivost. Sama také nechodila a sebe samu uzdravila. A pak hezká říká:  „No s tím musíme něco udělat“. Vzala si na mne telefon, pořád Pepu hladila a povídala mu, jak je krásný a sympatický, že to nejde, aby pořád jen tak ležel. Rozloučili jsme se a ona zase jen prohodila, že s tím musí něco udělat. A odešly do davu.

Večer jsme seděli v autě, venku pršelo a my jsme se rozhodovali, jestli zůstaneme v Domažlicích do rána, nebo pojedeme někam jinam. A v tom zvoní telefon. Paní zavolala, představila se a začala mluvit o tom, že na informacích sehnala výbornou rehabilitační doktorku v Praze a že se rozhodla Pepínovi zaplatit 10 hodin rehabilitací. Pokračovala s tím, že se s doktorkou domluvila a my jí máme zpět zavolat, jestli s tím budeme souhlasit. Také že mluvila se svým léčitelem, vše mu vypověděla a požádala ho o poslání energie pro Pepu. Léčitel se sice zdráhal s důvodem, že je to bez mého vědomí a souhlasu, ale ona ho přesvědčila, že bych proti tomu určitě nic neměl, když už jsem nechal i tamtu paní.

Domluvili jsme se na dohodnutí jedné schůzky, až paní doktorka přijede z dovolené, aby Pepu prohlédla a řekla, jaké rehabilitace budou třeba a pak se uvidí dál. Měl jsem nutkání jí říct, že nemůžu od ní takovou pomoc přijmout, ale neřekl jsem nic, protože už se jednou musím konečně naučit pokorně přijímat dary. Manželka nakonec také souhlasila.

Druhý den paní volala, že vlastně dostala ještě lepší nápad. V Plzni je veterinární klinika, kam chodí 15 let s kočkama. Sídlí zde jeden  specialista na páteře, který jí slíbil Pepu pořádně prohlédnout. Teprve později bychom šli do Prahy, ale musíme přijet ve čtvrtek v 15,30 za ní do Rokycan a pak mne doveze za panem doktorem. Opakovala, že na nás pořád myslela a že jí toho Pepína přišlo tak líto, že mu musí pomoci. Ve čtvrtek jsme byli v Mariánkách. Otočil jsem auto a hurá do Rokycan. Manželku s dcerou jsem vysadil ve Starém Plzenci, aby šly na hrad Radyně a nenudily se v čekárně.

Přijel jsem do Rokycan před velmi pěkný rodinný patrový dům s podkrovím, krytým bazénem a malou prodejnou pečiva. Od paní jsem se dověděl, že je majitelkou pekařství, má syna a dceru, která žije v USA v Miami. Dále mi pověděla, že má tatínka, který měl před rokem rakovinu. Doktoři mu řekli, že je již v posledním stádiu a nedávali mu žádnou naději. Tatínek je ale hodně vitální, pány doktory neposlouchal a rakovinu bral jako kdyby měl chřipku. Léčivým čajům a léčitelům moc nevěřil, spíše si v duchu ťukal na čelo. Přesto souhlasil s pitím čajů a nějakým zásahem ženina léčitele. Po půl roce, když měl jít na chemoterapii, ho doktorka poslala domů, protože je naprosto zdráv. Takže nějaké ochrnutí našeho Pepu (začala používat to přivlastňovací jméno "náš") přece nemůže rozházet. Ještě ten den objížděla obchody a sehnala pro Pepu nosítka, kdybych ho potřeboval nosit v ruce. Koupila tři velikosti, abych si mohl vybrat. Snažil jsem se vysvětlit, že to není třeba, protože Pepa raději chodí po předních sám a nerad se nosí. Ale v podstatě mi jedny vnutila s tím, že ty zbylé kusy další den vrátí.

Nasedli jsme do bílého Audi, který byl uvnitř celý potažený v černé kůži. Pepa trochu smrděl, jak má pořád pootevřený konečník, ale aspoň jsem mu dal čistou plenu. Chtěl jsem pod něj ještě dát nějakou deku, aby nepoškrabal drápy kůži na sedačce, protože se na ní dost vrtěl. „To neřešte, věci mají sloužit lidem a ne lidé věcem,“ usmála se.

V čekárně jsem cítil, že Pepča potřebuje na velkou, tak jsem s ním chtěl jít ven, ale jak jsme vstali, vypadlo to z něj mezi lidi a psy na zem... Neměl jsem žádný pytlík, nic, vše zůstalo v mém autě. Paní ale okamžitě požádala někoho v čekárně o sáček a než jsem mohl Pepu položit a uklidit to, udělala to sama. „To neřešte,“ jsem od ní ten den slyšel ještě několikrát.
Doktor Pepu prohlédl důkladně. Ještě jsem mu přinesl zprávu  o léčbě od našeho doktora a pak prohlásil, že máme smůlu, protože Pepíno už nikdy chodit nebude. (Náš doktor však říká, že to není vyloučeno, ale na konec zprávy stejně poznamenal: Prognóza opatrná). Paní na něj koukala, jak mu zkoušel reakce a trochu ji překvapilo, že asi 30% těla je bez reakce. Jediné co nám může doporučit, je tedy vozík. Paní se ještě vyptala na to, jak by měl vozík vypadat a kde ho sehnat, jak ho nechat udělat aj.

Venku pak říkala: "Nesmíme se tomu jeho názoru poddat, je to jeho názor, to mu nemůžeme vzít, ale určitě nic není ztraceno. Vozík mu seženeme. Musí být ten nejlepší, aby měl náš Pepíček pohodlí a mohl běhat i v terénu." Řekl jsem, že mám v Praze jednu adresu, kde jsem se už díval, že tam dělají vozíky na míru. Ona mne pak vezla zpět k autu a radila, abych tedy hned, jak se vrátíme z dovolené, vozík objednal, poté jí zavolal a ona ho zaplatí. Ale ať je to opravdu ten nejlepší, co umí udělat.

Druhý den v poledne mi volala: „Tak už jsem našla na internetu tu adresu a oni ty vozíky vozí z USA. Tady je upravují přesně na pejsky. Už jsem jeden objednala a dám vám vědět, až bude moci jet Pepa na zkoušku. Ale stejně si myslím, že bude chodit.“

Příhoda mi opět potvrdila, že dobří lidé stále žijí. A náhody rozhodně nejsou náhody. A tak jsem se chtěl o to poznání a radost z něho podělit i s vámi.