Ateismus je víceznačný termín napřílad pro odmítání relevance božství nebo boha. V zásadě jde o postoj vyhraněného náboženství. Ateismus znamená v překladu „nebůh“. V řečtině můžeme nalézt slovo Athos, které znamená bezbožný člověk (ten, kdo se protiví bohům a božskému řádu, i ten, kdo je nelegitimně zbožný). Archaická nepřítomnost náboženství jako transcendentní entita je nepodložená, stejně jako vznik náboženství není doložený.

Výraz pro ateistu se také odvozuje od Bohů, které uctívá. Například křesťané jsou někdy považováni za ateisty, protože neuctívají tradiční Bohy, kteří se uctívali naopak v antickém období. Takto však můžeme nazírat na různá náboženství, pokud jsme jiné víry.

Ve Slovníku cizích slov je to myšlenkový směr a životní postoj popírající existenci Boha nebo božstev, dále také programové odmítání náboženství. Internetový slovník cizích slov pod tímto pojmem ještě pojímá výrazy jako neznabožství a bezbožnost.

Historie

Éra ateismu vychází z doby Francouzské revoluce (1789 – 1799) do 2. třetiny 19. století. V roce 1789 byl odstartován proces oddělování státu a náboženství a docházelo tak k zevnějšímu odloučení ateistů. Ještě v 19. století nebylo možné se k v řadě zemí k ateismu přihlásit.

O něco později se v 70. letech 20. století prohloubila rozdílnost mezi generacemi, proto vznikl ateismus jako jeden z důsledků generační výměny. V této době také dochází k sexuální revoluci (60. a 70. léta), čímž se opět dostáváme k odklonu od církve. Bojový ateismus ochaboval, a proto se vedle toho začal rozšiřovat prostor pro náboženskou diferenciaci. Lze to vyjádřit například výrokem Alberta Camuseho [alberta kamiho]: „Nevěřím v Boha a nejsem ateista.“ Nalézáme tu tak nerovnoměrný kontrast mezi náboženstvím a ateismem. Tento konflikt byl již v době starověku, ale znamenal něco jiného.

Ateismus rozlišujeme jako státní a lidově rozšířený odpor ve společnosti. Podle religionistiky se jedná o kryptoreligiozní (jasně náboženský) problém. Díky různým částem filosofie můžeme na ateismus nahlížet rozdílně. 1) část existencialistické filosofie ateismus chápe jako příklon = nevěřím v Boha; 2) část analytické filosofie ateismus spojuje s odmítáním náboženských výpovědí jako výpovědi nesmyslů. Zastánci byli například Frege či Wittgenstein, kteří odmítali náboženství, ale ne příklon (chápejme víru) k Bohu; 3) společenské formy ateismu – někteří vědci se snaží prosazovat názor, že věda a náboženství jsou neslučitelné a snaží se tak ovlivňovat i veřejné mínění.

Ateismus byl také součástí ideologické formy. V dějinách SSSR ateismus sloužil jako ospravedlnění destrukce náboženství. Také Karel Marx odmítal náboženství, které podle něj bylo výrazem bídy a zároveň i lékem. Domníval se, že náboženství člověka ve společnosti přivažuje.

V České republice v roce 1972 vznikl Ústav vědeckého ateismu (ČSAV). Později v roce 1983 byl společně s Psychologickým ústavem ČSAV v Brně přeměněn na Ústav pro výzkum společenského mínění a vědeckého ateismus ČSAV.

Ateismus dnes

Pro dnešní dobu není tak typický ateismus jako spíše náboženská pluralita. Roste počet lidí, kteří věří v Boha, ale bez církve. V religionistice to naleznete pod pojmem odcírkevnění. Ateismus je však také možný jako indiference člověka, která má různé podoby – lhostejnost, nezájem, jedná se o člověka bez vyhraněného názoru, nevědomost o daných skutečnostech. Tento typ člověka není ani náboženský, ale ani protináboženský.

V Čechách byla zajímavá reakce na spor v náboženství. V 60. letech se tímto tématem zabýval například Milan Machovec, který měl za to, že v době, jaká je, by měl nastoupit už ne bojovný, ale postnáboženský dialogický ateismus s ideovým vztahem. Domníval se, že Češi zastupují postoj - lepší je nemít žádný názor.

Rozdělil také různé typy postojů k ateismu: 1) teoreticky odůvodněný; 2) v rozporu s vědou a vírou; 3) postoj epikurejský, který říká, že Bohové někde jsou, ale do lidských věcí nezasahují; 4) odůvodněný protest; 5) různé další motivace.

Zdroje informací byly čerpány z přednášek doc. Mgr. Jiřího Hoblíka, Th.D. v Ústí nad Labem.

KLIMEŠ, Lumír. Slovník cizích slov. Praha: SPN - pedagogické nakladatelství, 2005. ISBN 80-7235-272-5.

MACHEK, Václav. Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Academia, 1971.

Foto: sxc.hu