Toto nemá být ani tak recenze filmu nebo hlavní postavy, ale spíše taková úvaha nad jednou cestou k Bohu. Proto také motýlí s malým m. Nick je známá postava, pastor, který projel spoustu zemí světa a všude roznáší pozitivní pohled na život. Pokud jste viděli jeho vystoupení v Brně, budete mi asi pak lépe rozumět, o čem píši:

https://www.youtube.com/watch?v=Y_YjtmBWqk0

Pro mne je jedním z mnoha kazatelů „americké hlučné cesty k Bohu”. Tak jsem si to pojmenoval sám pro sebe. A nemíním tím nic špatného či odsouzeníhodného. Každá cesta je dobrá, jestliže vede lidi k lásce a porozumění, poznání a touze růst. Pokud to Nick takto dělá z touhy srdce, naprosto upřímně a zcela nezištně, pak to je dobré a má to tak být. Pomáhá tím lidem i sobě.

Ve svých 33 letech jsem touto cestou šel i já a obdivoval jsem ji. Říkal jsem si, jaká je to škoda, že čeští pastorové a duchovní jsou vážní, neumí se v kostelech zasmát, rozvášnit, lidi rozezpívat, ukázat jim radost a nadšení z toho, že jsme všichni božími dětmi. Obdivoval jsem spontánnost v amerických kostelech a sborech, obdivoval jsem černošské bohoslužby a gospely (a mám je rád dodnes). Hráli jsme na kytaru a zpívali veselé písničky v katolickém kostelíku a lidem se to líbilo. Tak jsem si říkal - to je to pravé. Lidem schází zdravé emoce, je třeba ty emoce probudit.

Asi tři roky jsem se o to snažil (to slovo je dost důležité), vyhledával jsem společenství lidí stejně smýšlejících a bylo mi mezi nimi fajn, cítil jsem se povznesen, blízko Bohu a pln naděje, splynutí a lásky. Ale o samotě doma, v rodině, to bylo pak trochu jinak. Emoce, euforie opadly a byl tu běžný lidský život plný starostí, povinností, nedorozumění, očekávání, která se nenaplňovala, plný domněnek, které se nepotvrzovaly… a ještě něco. Jednou se mi stalo, že jsem se vracel z nějakého setkání spolu s dalším člověkem, kterého jsem osobně neznal. Jen tak jsme si povídali o kazatelích, které jsme společně poznali, a on se mne zeptal, jak se jmenuji celým jménem. Když jsem mu to řekl, usmál se a prohodil: „Taky známá postava”. Nejdříve mne to zarazilo a hned vzápětí jsem pocítil teplou sprchu radosti a ješitnosti. Tak já jsem známá postava, to zahřeje… Později jsem si občas, ve chvílích samoty a klidu uvědomoval, že to, co dělám a jak to dělám, není asi tak upřímné, jak se zdá, a vlastně to dělám pro onen pocit, který mne polil při té poznámce... taky známá postava… Dodávalo mi to na nějaký čas jakoby novou sílu. Hlučná cesta k Bohu pokračovala.

Po oněch asi třech letech snažení jsem ze společenství odešel a asi pochopil, že to už není pravá cesta pro mne. Pro rozjezd byla dobrá, pro protržení takové té blány materialismu a zapšknutí v komunistickém režimu byla prima. Pomohla mi, ale stále více jsem si začal uvědomovat, že se vlastně chovám jako buran v lese. Přirovnal bych se k člověku, který touží proniknout do tajů života tiché říše, do moudra přírody. Vtrhne do lesa a začne zpívat a hulákat: „Haleluja jeleni, srny, kňouři, lišky, ptáci, jste tak krásní, všechny vás miluji, chci s vámi být, naučte mne být vámi, hosana!!! Pojďte ke mně a buďme spolu!!! Sláva, sláva jsem tu!!!”

Člověk pak zjistí, že vše za čím šel, kolem něj asi tak v okruhu dvou kilometrů není. Je tam prázdno. Možná jsou kolem jen další lidé přivolaní křikem a zpěvem a přidávají se, a tím se okruh z dvou kilometrů rozšiřuje víc a víc.

Poznal jsem mezi křesťany (raději bych měl asi napsat: věřícími v židovského boha přeneseného do západního světa), určité odsuzování jogínů. Prý se pomocí cvičení těla a duše snaží lidsky, pouze tělesně, dostat k Bohu a Ježíš přece říká: „Já jsem ta cesta, nikdo nepřijde k Otci než skrze mne…” a přitom si neuvědomují, že oni dělají vlastně jógu emocí, tedy totéž co jogíni, ale jen na hlavu postavené. Opět tím nechci říci, že to je špatné, nebo dobré, že to či ono je lepší, nebo horší. Pro každého je dobré něco jiného a v každém období lidského růstu se to může měnit a mění.

Já jsem poznal, že mám přestat hulákat na lesy, sednout si doprostřed mýma nohama pošlapané trávy a začít pozorovat to, co tam ještě zůstalo. Byl čas se ztišit, velice silně jsem to cítil, byl čas pozorovat mravence, ti naštěstí nemají uši a nevystrašil jsem je a jsou dost odolní, aby unikli mému dupotu. Byl čas pozorovat hmyz, mouchy, včely, vosy a veškerou tu drobnou “havěť”. Nastal čas pozorovat sám sebe, více se tišit a čekat a vyhlížet, zda se ukážou nějací ptáci. Oni se přiblíží a začnou poskakovat kolem. Za nějaký čas, když se dostatečně uklidním a otevřu své vnímání, mohu pozorovat i plachou zvěř. Bude jich čím dál víc a blíže, pak začnu snad chápat, naslouchat a poslouchat, co vše mi to kolem mne říká. O čem to je, začnu rozumět tomu, proč jsem vlastně na toto místo tak toužil přijít.

To je jen obraz. Samozřejmě, každý ho může cítit jinak a řešit jinak. Každá cesta je dobrá pro určitého člověka, v určitém období, pro určitý stav a místo. A jak stále opakuji, pokud vede k lásce, touze po poznání a touze po pravdě.

Chvíli jsem si říkal, když je všechno vlastně jedno a v pořádku tak, jak to je, proč tedy o tom ještě psát, proč to rozmazávat? A ani jsem nechtěl tyhle mé náhledy sem dávat. Ale potom jsem si uvědomil, že Cesta poznání a myslím nejen tento web, ale i lidskou cestu poznání, je také dost o komunikaci, sdělování si názorů a pohledů na různé věci, události a stavy. To, že mně se to zdá v jednu chvíli zbytečné o tom psát, není vůbec podstatné. Na druhou stranu někdy člověk propadá touze komentovat vše, každý názor někoho druhého, každé cizí činění, a to se pak začne podobat hulákajícímu člověku uprostřed lesa. Sám časem přijde na to, že naslouchat mu přináší větší požitek než se neustále projevovat. Byť to myslí dobře a v lásce.

Foto: freeimages.com/Kristy McCaskill, Johan van der Berg