Procházel jsem se v příjemném pozdně jarním ránu po Václavském náměstí. Šel jsem pomalu a vychutnával si svěží vánek nasycený vůní borovic a spadaného jehličí. Chtěl jsem nasednout do podzemní dráhy, dojet na Staré Město a Nerudovkou pak až na vyhlídku pod Petřín, nadýchat se skutečné a pravé vůně stromů. Vstup do metra byl však uzavřen ocelo-olověnými neprodyšnými vraty. Ze shluku lidí postávajících před uzávěrou, jsem vyrozuměl, že zase nějaký telekomunikační terorista oznámil, že je ve vestibulu uložen dálkově ovládaný atomový granát.

Zase další úchyl, řekl jsem si v duchu, a zamířil ke Staroměstskému náměstí s tím, že se projdu po staré královské cestě před Karlův most.

Máš pravdu, zase jeden z těch úchylů, co na sebe chtěj jen nějak upoutat pozornost, ozvala se v mých myšlenkách má žena, jdeš se projít na Petřín jako za mlada? –

Jdu, jak dlouho jsi připojená? –

Odteď, jak si přemýšlel o tom úchylovi. –

Jak ses vyspala? –

Dobře, dobře. Moře tady opravdu šumí a vítr má mořskou příchuť, ale kdyby sis přepnul na rozšířený rodinný kanál, tak bys to věděl bez ptaní. Pamatuješ, jak jsi mi dřív pořád nadával, že mám neustále vypnutý, nebo vybitý mobil, a že ho neumím používat. Ani sms že nedokážu přečíst a teď jsi ještě horší než já. Když s tebou chce člověk být a vnímat tě, tak jsi samozřejmě odpojený a jen na nouzáku! –

Vždyť víš, jak tyhle vymoženosti strašně nesnáším. Každý má právo na své soukromí a když chtějí dva být spolu a spolu cítit, tak jim v tom nemá co pomáhat nebo vlastně překážet nějaký technika. Není vůbec zdravé a etické vměšovat se druhým do jejich myšlenek a…-

Já vím, já vím! Už na to nemysli, já tě chtěla jen tak popíchnout, ale musíš uznat, že díky technice jsem tě teprve pořádně poznala. –

No, asi jo, ale… -

Ne…, už to nech být. Chtěla jsem se s tebou podělit jen o to, jak je hrozné, co se stalo… -

Ale vždyť to není poprvé. A atomovým granátem už taky hrozili, stejně se zas nic nenajde a nic se díky bohu nestane. Jen se nějaký… -

Tohle jsem nemyslela, ty sis ještě neprohlížel noviny? -

Ne, Veřejnej Informační mám taky vypnutej. Jestli mi někdo něco chce, tak ať mi to řekne osobně… -

Tak se jen podívej do ZÍTŘKA. -

Právě jsem na Můstku míjel automat na noviny. Desítky, skoro stovky časopisů tam byly vyskládány v drátěných držácích a nad nimi se skvěl velký modrý nápis ve třech jazycích v pořadí anglicky, německy a česky. Není nad papír. A ejhle, i azbuka se tam krčí úplně dole. Vzpomněl jsem si na svého pradědečka, jak vypravoval o tom, s jakou radostí lidé strhávali německé nápisy a rakouské orlice, když byla vyhlášena První republika. A na dědečka, který vyprávěl totéž tenkrát o německých nápisech a německých orlicích, když skončila německá okupace a válka. A ještě později jak se po 89. roce azbuka pokládala za písmo rudých okupantů. Dnes pozoruji obchodníky i na okraji Prahy, s jakou radostí věší poutače v minimálně třech jazycích a někdy i čeština chybí. Napadlo mne, jestli se dožiji třeba doby, kdy je zase budou strhávat. Našel jsem si EU-ZÍTŘEK v češtině a vytáhl ho. Ve stojanu to píplo a v hlavě mi blesklo: Na Vašem účtu je 4585,10 Euro minus 25 centů za noviny EU-ZÍTŘEK, zůstatek činí 4584,85 Euro. Děkujeme za použití automatu.

Prosím tě, proč utrácíš za papírové noviny? - prolétlo mi hned hlavou – a nebuď nostalgický, dnes je jiná doba, to nezměníš. –

Není nad papír! A rád si čtu… a je toho v nich víc, než co pouštěj do éteru… Ksakru, kde se tam vzalo těch 500 Euro? Vždyť důchod přijde až zítra! –

Blbneš, zlatíčko, blbneš! Ono už je prvního, víš? A kdyby sis pořád nesundával ten náramek a nevypínal Veřejný Informační, tak víš, kolikátého je, ještě než se probudíš. –

Mě to nezajímá. A musím se naučit taky vypínat tebe. -

Hlavou mi neproběhla žádná reakce. A je klid. Očima jsem projížděl Zítřek a přitom se pomalu krok za krokem přesouval ke Staromáku, kde se náhle vůně lesa prolnula do vůně zrajících zahradních jahod. Kterej blbec tenhle ozón programoval. Blížil jsem se pomalu přes Malý rynek do Karlovy uličky. Co ta žena má myslela tou hrůzou? Samé banální zprávy, běžné každodenní události, páni se stále perou o křesla stejně jako dřív, podvodníci podváděj a lžou stejně jako dřív, teď ale vícejazyčně, zprávy z burzy…

Hledej ve sloupku Mimoevropské události… -

Á, dlouho jsme se neslyšeli! Ale já to tak nemyslel, tak ses nemusela hned urážet a odpínat se. - Nalistoval jsem jednu z posledních stran Zítřka.

Je tam taková malá zprávička. Další záhadné úmrtí. -

Jo, jo, už ji vidím. – Stálo tam: DALŠÍ ZÁHADNÉ HROMADNÉ ÚMRTÍ Brazílie 30.6. Z Brazílie z oblasti Amazonského deštného pralesa nám přišla od našeho místního domorodého zpravodaje zpráva o záhadném nálezu tamních obyvatel. V plantážích leželo patnáct mrtvých těl bělochů, pravděpodobně Evropanů. Těla nenesla žádné viditelné známky násilí, ani stopy dravé zvěře, ani známky nějaké choroby. Příčina smrti prozatím není naprosto jasná. Též pak není zcela jasné, co tato poměrně veliká skupina lidí v těchto místech pohledávala. Pravděpodobně, soudě prý podle jejich oblečení a vybavení, šlo o skupinu ekologických aktivistů, kteří snad byli vysláni do pralesa na kontrolu dodržování Zákona o zákazu těžby a kácení pralesa. Další informace vám přineseme v poledním vysílání na V-I nebo v našem tištěném večerníku, po ohledání těl. BR

Do háje!, vyhrklo ve mně. Neboj, Veronika tam není, na co ty hned nemyslíš? Ta přece jela s Orlama do Severní Ameriky na sněm těch jejich Indiánů. Ti s tím nemaj co dělat. Určitě, hned jsem se s ní spojila. Musela jsem ji dlouho budit, ale je v pořádku a zase tam je prý víc německy mluvících Indiánů než těch pravých a všech ostatních dohromady. -

To jsem si oddych, …no jo, Němci, ti byli vždycky zblblí Karlem Mayem…, tak proč tě ta zpráva tak vzrušila? –

Tohle přece není v poslední době poprvé, co se něco podobného stalo! –

Jasně, ale vždy se to nějak logicky vysvětlilo. Lidé mají rádi senzaci a záhady, tak jim to média servírují. Nejdřív to zaobalí do tajemství, nafouknou a nakonec to do tří dnů splaskne a je nutné vymýšlet další senzaci. To je kapitalismus. Ale to už bys měla vědět. –

To jsem teda zvědavá, na co přijdou dneska. –

Hmm, vlastně máš pravdu, nedávno ta sekta v Jižní Africe. Ti se prý všichni hromadně otrávili z fanatismu. Jak je to v dnešní době možné? –

No, a pak přece spadlo to letadlo s těma černejma a nikdo to nepřežil. –

Letadla přece padaly vždycky a málokdo to někdy přežil… ale tohle byli všechno Lybijci.-

Už toho radši necháme, nebo se tady začnu bát a přestane se mi tu líbit. –

Ty jsi ale v Turecku, a to je součástí Unie a tudíž bezpečné. –

Jdu si šplouchat ty své bolavé nohy do moře a nechám tě trochu o samotě, chceš? -

Rozhostilo se ticho v mých myšlenkách. Kráčel jsem po Karlově mostě, pozoroval parníky a parníčky, bárky a lodičky, i jedna motorová gondola se našla a pomalu se všechny plnily cizinci a možná i Čechy a snad i Pražáky. Ale kdo je teď vlastně cizinec a kdo našinec? Po celou dobu chůze po mostě jsem češtinu nezaslechl. I ten žebrák měl na cedulce napsáno: Danke, Senk you. Všichni žijeme v jedné velké Evropě. Dnes jsem tady a zítra mohu být třeba v Paříži, nebo v Berlíně a posedávat tam po kavárničkách a Pařížané s Berlíňany zase posedávají po pražských kavárnách. A všichni jsme všude vlastně jako doma. Že jeden mluví italsky, druhý německy, francouzsky, nebo anglicky? Unie je vlastně takový velký Babylon, kde si všichni tak trochu rozumí. Ale – ten Babylon, nedopadl moc dobře. Jak to tam vlastně bylo? Musím si o tom něco přečíst a oživit paměť. Ta moje paměť. Ještě že nemusím zdlouhavě vymýšlet, ve které knize najdu informace o Babylonu a pak se hodiny prohrabovat starým papírem, nebo na jakých webových stránkách, a pak se ztrácet v milionech bajtů nesmyslných informací na internetu, než najdu, co hledám. Někdy bych taky přece měl využívat ty dnešní vymoženosti a ne je jen pomlouvat a zavrhovat. Vyndal jsem z kapsy komunikační náramek. Ten mi umožní jen pomyslet na to, co potřebuji vědět a Neviditelný velký mozek mi to nalije do hlavy pěkně očištěný od všech plev a nesmyslů kolem. Nasadil jsem si jej na ruku a okamžitě aktivoval, zacvrlikal a čekal, co udělám. Přejel jsem prstem po vyryté značce VI. Trochu mi zašumělo v hlavě, ale rychle to přešlo a já pomyslel na Babylon a jeho konec…

Prosím, omluvte náš nevyžádaný vstup do vašich myšlenek, ozvalo se mi v mozku, ale rádi bychom opravili některé zprávy z dnešního ráda, které přinesly všechny naše deníky. Konkrétně jde o zprávu o nálezu patnácti záhadně zesnulých Evropanů na území Brazílie. Velice se omlouváme, ale ta zpráva pocházela z neověřeného zdroje a nezakládá se na pravdě. Byla podstrčena našim agenturám neznámým hackerem. Již se rozběhlo pátrání po neznámém pachateli a po dopadení bude brán k odpovědnosti za mystifikaci veřejnosti. Ještě jednou se omlouváme a děkujeme za pochopení. -

Kruci, v tomhle světě už nemá nikdo ani trochu soukromí. Kdo vás o to prosil? -

Strhl jsem si náramek z ruky a zastrčil jej zpět do kapsy. Tak na tohle lezení lidem do palice si opravdu nikdy nezvyknu. Kolem mne chodili lidé s náramky, tvářili se všelijak, ale naštvaně jsem vypadal jenom já. Ostatním to lezení do hlav asi nijak zvlášť nevadilo. Tu jsi uvědomil, že vlastně netuším, jestli bez mého vědomí nesleduje někdo, nebo něco, mé myšlenky stále a ne jen, že asi sleduje, ale dokonce je upravuje a aktivuje, jak je třeba, jak se komusi hodí, když potřebuje prodat nezměrné množství hloupostí, které jistě každý „potřebuje“. Takový náramek je pro to jak dělaný, na ruce stále aktivní. Zamrazilo mne. To se tu rovnou mohu svléknout do naha a nebudu si připadat tak nahý jako kdyby mi někdo stále monitoroval mozek. Znovu jsem sáhl do kapsy a nahmatal náramek. Náhle mi připadal jako chladný kovový had, hrozící při neopatrném pohybu uštknutím. Zacumlal jsem ho do kapesníku.

Já vždycky říkal, že se tomu nesmí věřit. Nedaleko stál odpadkový koš, náramek jsem do něj hodil a šel dál. Neušel jsem však víc jak tři metry a z koše se ozvalo intenzivní ječení. Do pr…, ta mrcha se bojí, že ji opustím, lidé kolem se ohlíželi, koukali si na zápěstí a kolem sebe po dlažbě, kdo ztratil tu mašinku, která jim tak skvěle usnadňuje život. Ječení přecházelo v houkání a zase v ječení, já stál jako solný sloup. Nevěděl jsem, jestli mám dělat, že nic neslyším a jít dál, nebo se vrátit. To mé rozhodování trvalo zlomek sekundy, ale mně to připadalo jako nekonečná doba. Konečně jsem udělal pár kroků zpátky a ječení přešlo v přerušované pípání jako kdyby říkalo: Přihořívá, přihořívá. A teď už muselo být všem jasné, že ten zloduch, co hodil náramek do koše, jsem já.

„Hej, oldmen, asi ste omylem šoupnul do koše náramek, hirist, oukej, a máte ho nosit radši na hend,“ zahulákal „pražským“ slangem mladík v zrzavých dredech a podává mi již jen blikající mašinku, „ještě že to je jen normal koš. Být to skartač, tak máte po náramku, to by byl rachot, haha. Báááj!!!“

„Je, jo… ehmm, děkuji. A to se ještě nosí?“ Kývnul jsem směrem k jeho účesu a dělal, že mne velice těší mladíkova iniciativa.

„Jééés, dyť to je poslední hit, když chcete být in.“

„Já jen, že se to nosilo asi před pětatřiceti lety.“

Okolní lidé se jen chápavě usmívali a zase šli dál svou cestou. Mladík v nich jistě vzbudil hrdost na dnešní mládež. Pokračoval jsem dál k Nerudově ulici. Náhle mi to došlo. Tak to je nějaký divný, pomyslel jsem na manželku a ta se za okamžik ozvala.

Věruš, není to nějak divné? –

Myslíš to dementování? To je divné. Už dlouho takhle rychle nic nedementovali. A ještě takovým způsobem, že nám vlezou do hlavy bez pozvání. –

Nějak to nechápu, jestli chtěj něco zamlčet, tak by na sebe takhle neměli upozorňovat. Stačilo to dementovat přece v normálních zprávách a ve večerních vydáních. Nevíš, jak se dá vypnout protiztrátové hlídání? –

Proč na to myslíš? …ty to chceš zahodit? –

Jasně a ty to sundej taky a sundej i rodinný… -

Ty si opravdu myslíš, že nám lezou do hlav bez našeho vědomí? –

Nevím, ale je to hrozně jednoduché. Vždyť sama vidíš, že ve mně čteš jak v knize. Jak se to vypíná? –

Nevím, ale asi to nejde. –

Tak najdi skartační odpadkový koš, nebo to nějak rozbij… -

Co blázníš, víš, co to stálo peněz… -

Ale ten rodinnej radši sundej taky, neměj ho na ruce. Vem si ho až večer kolem deváté našeho času. Tak se měj hezky… -

Bude mi smutno… a náramek bude řvát! –

Nos ho v kabelce, ať se tě nedotýká. Vydržíš to. Dřív jsme měli jen mobily a předtím vůbec nic a pohled šel poštou týden a taky nám to nevadilo. Tak večer… -

Ahoj, – dolehlo ke mně smutně, když jsem si sundával i malý zlatý náramek udržující spojení všech členů rodiny.

Rozhlížel jsem se kolem, jestli neuvidím někde nějaký skartační koš, ale nikde nic podobného okolo nestálo. Náhle se mne zmocnil tíživý pocit nejistoty a ohrožení. Toužil jsem se toho krámu nějak zbavit. Držel jsem ho zabalený v kapesníku, štítivě mezi dvěma prsty, a přemýšlel horečně, jak by nám mohl všemožně ublížit a jak to sprovodit ze světa. Teď hned! Musí tu někde být ten zatracený koš! Nebyl, zatím jsem náramek pečlivě zabalil do Zítřka a dával přitom pozor, abych ho dotekem neaktivoval. Už jsem tomu ani trochu nevěřil. Nesl jsem balíček s pocitem, který musejí mít třeba ti, co hledají někde nastražené výbušniny a netuší, jestli něco najdou, nebo jestli skutečně nějaký šílenec něco neodpálí. Třeba tamti dnes v metru, jak se cítí při hledání granátu… Ale tam je přece robot ovládaný dálkově myšlenkami.

Tu jsem ho uviděl. Koš s oranžovým kovovým víkem s červeným vykřičníkem a trojjazyčným nápisem: SKARTAČNÍ KOŠ – JEN NA PAPÍR. (Čeština byla první, to znamená, že je to městský nebo státní koš. Být soukromý, tak je to obráceně.) Nazvedl jsem víko a náramek vybalil ze svého úkrytu. Jednu dvojstranu Zítřka jsem si dal stranou a do zbytku jsem jej opět pečlivě zabalil tak, aby zabíral co nejméně místa a balíček novin byl co nejtenčí. Rodinný náramek jsem si pak schoval do odložených listů a strčil do kapsy kalhot. Měl jsem špatný pocit provinilce, jako bych dělal něco, co se nesmí, co slušní lidé přece nedělají. Nikde ale není přece psáno, že to, co si za své peníze koupím, nesmím vyhodit! Několik lidí, kteří si prohlíželi fasády starých domů v Nerudově ulici, se přiblížilo těsně ke mně. Zase jsem víko pustil a nenápadně pokračoval v cestě, pak se zastavil u výlohy a jakoby nic si prohlížel broušené sklo. Otočil jsem se a zase se vracel zpět ke koši. Od náměstíčka se vynořila výprava žvatlajících turistů odkudsi a já koš pomalu minul. Noviny s doličným předmětem jsem měl stále připravené v ruce. Výprava prošla kolem mne a já se otočil zase ke koši. Už jsem u něj. Koutkem oka pozoruji okolí, ale nikdo si mne nevšímá. „Není nad papír, tak běž, potvoro,“ trochu třesoucí se rukou jsem vsunul balíček do otvoru. Proboha, chovám se, jak malý parchant, který na záchodě tajně kouří, nebo jako za komunistů, když jsem četl zakázané noviny. Copak se dodnes nic nezměnilo? Nebo jsem paranoidní? Koš zavrněl, zabzučel, jak se rozběhly elektromotory a zakousl se do novin. Najednou v něm zaskřípalo, zakuckalo, motorky vyloudily hlubší přerušované bečení, jak se nemohly rozjet svou obvyklou rychlostí, ocelové zuby zadrnčely a já ztuhl. Zítřek nešel ani tam, ani zpátky. Srdce mi bušilo až v krku. Bečení bylo hlubší a hlubší a zuby se ne a ne zakousnout do zabaleného náramku. Už jsem si myslel, že ty motory musejí každou chvíli začít kouřit a hořet, seběhnou se lidé a zase mi pomohou ten náramek zachránit, protože oldpíplům se musí přece pomáhat, když jsou tak roztržitý a vyhodí do koše s novinami i tak drahou věc! Srdce mi bušilo stále víc a koš vydával nepříjemné zvuky, které podle mne musel slyšet i prezident na Hradě a možná i jeho nadřízený eurozident v Bruselu. Zuby se však přece jen zakously a přežvýkaly Zítřek i se svým obsahem a ten projel do kovového žrouta.

„Doufám, že teď nezačne řvát, až se pohnu,“ pomalu jsem se, se stále bušícím srdcem, vzdaloval od koše. Nic se neozvalo, ještě kousek, tři metry – tři kroky a – dva kroky. Stále se nic neozvalo. Ještě pět kroků, abych si byl jistý. Nic. Teprve teď jsem si oddechl, teď se již náramek určitě neozve. Trochu uklidněn jsem pokračoval v cestě. Napadlo mne, že bych se mohl podívat na internet, jestli o té zprávě z novin nenajdu něco víc, třeba přímo u ekologických skupin, pokud tam někdo z nich někoho vyslal, určitě o tom budou psát na svých stránkách. Tady nedaleko za rohem bývala vždy internetová kavárna. Zabočil jsem do uličky k Zámeckým schodům a skutečně, stále tam visel ten kovový vývěsní štít INTERNET CAFÉ. Vstoupil jsem do prázdné místnosti s asi pěti boxy pro počítače. Jen v jediné seděl mladíček a hrál s někým na druhém konci Prahy, nebo světa, po síti nějakou střílečku.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem u barového pultu obsluhujícího muže, „dal bych si hodně silný čaj s citronem a tři cukry. Kam si mohu sednout?“

„Vyberte si, kam chcete, já vám to tam pak donesu.“

„Že je tu tak prázdno?“

„Kšefty už tak nejdou. To víte, přišly nové technologie a sem už zavítá jen k večeru pár těch skalních. A spíš jen tak z nostalgie. Asi to budu muset zavřít,“ rozpovídal se majitel.

„Právě… Dnes může být spojen každý s každým a s tím… no… Velkým mozkem zároveň, kdykoli si vzpomene.“

„Jo, to je dobré, Velký mozek… haha,“ pousmál se muž. Mimochodem jsem se podíval na jeho zápěstí, byla prázdná.

„Vy to nenosíte?“ a naznačoval jsem rukou náramek.

„Já to nepotřebuju a koukám, že vy taky ne.“

„Jsem ještě ze staré školy a tyhle novinky mne nějak neberou.“

„Já si dokonce myslím, že je to amorální.“

Podíval jsem se na něj. „To máte naprostou pravdu, tohle přesně říkám své ženě, ale ona si to stejně pořídila.“

V průběhu naší rozmluvy byl čaj hotov a já si jej vzal s sebou do boxu k počítači. Tak kde začít? Usadil jsem se do křesla před zastaralý, ale zachovalý dotekový monitor, zamíchal voňavý čaj, trochu usrkl ze lžičky a vyvolal internetový prohlížeč. Znal jsem vlastně název jen jediné ekologické skupiny, a tak jsem nedočkavě zkusil vyťukat její adresu: www.detiplanety.cz. Po malé chvíli se na obrazovce však objevilo hlášení: Stránku nelze zobrazit. Požadovaná stránka není dočasně k dispozici. Webový server má pravděpodobně technické potíže, nebo je třeba změnit nastavení prohlížeče…

Zkusil jsem tedy můj oblíbený vyhledávač a ten fungoval. Nechal jsem si vyhledat všechny ekologické aktivisty u nás a zkoušel jednu adresu po druhé. Ale vždy se stejným výsledkem: Stránku nelze zobrazit… Požadovaná stránka není dočasně k dispozici… Opřel jsem se do křesla, dal ruce za hlavu a jal se přemýšlet kudy dál. Asi všechny větší instituce už internet ani nepoužívají. To je ale divné… Protože tohle je už krajně zvláštní, že by zásah do černého? Proč jsou aktivisti mimo dosah? Buď můžou být stránky zrušeny, přetíženy nebo někým zablokovány. Bloumal jsem chvíli očima po stropě, ale na nic jsem nemohl přijít.

„Mohu Vám nějak pomoct? Jste připojený do sítě a čas Vám běží,“ ozvalo se vedle mne. „Promiňte, všiml jsem si, že u mne na baru Vám běží čas připojení, ale vy se notnou chvíli díváte do stropu.

„Dlouho?“ usmál jsem se na majitele kavárny.

„Chvilku, ale škoda každého centu,“ kývl hlavou k monitoru, kde stále svítilo chybové hlášení a znovu se optal. „Mohu Vám pomoci?“

„Nevím, nemohu se připojit na žádnou stránku ekologických aktivistů.“

„A nějakou obecnou jste zkoušel?“ a naťukal na klávesnici jakýsi zpravodajský server. „To běží, u nás chyba není. Tak asi budou ty stránky zrušeny, dnes už internet moc lidi nebaví.“

„Všechny?“ ukázal jsem na seznam stránek, které jsem testoval.

„Proč ne? Ale v tom bych Vám uměl pomoct.“ Muž se u baru evidentně nudil, a tak jsem pomoc přijal.

„Prosím, sedněte si,“ pokynul jsem mu a on si od vedlejšího počítače přitáhl křesílko. Podíval jsem se přes něj na obrazovku a strnul.

„Počkejte, vidíte to? Teď jsem si toho všiml!“

„Co?“ nechápavě krčil rameny a zíral na obrazovku taky.

„No ta zpráva, podívejte!“ Ťukl jsem prstem na titulek a rozevřela se celá zpráva: KONEC POTKANŮ VE VELKOMĚSTECH! Dálkově ovládaný robopotkan se zaslouží o vyhubení svých příbuzných. A zpráva pokračovala: Moderní deratizéři začali využívat odchycených potkanů k vyhubení těchto nepříjemných hlodavců. Každý takový potkan je vybaven speciálním páskem, ve kterém je zabudována mikrokamera s vysílačem a biopřijímačem, pomocí kterého deratizér navádí myšlenkově zvíře tam, kde ho chce mít. Potkan se nejprve pudově vrací ke svému společenství, potom převezme jeho řízení člověk a vysláním speciálních impulzů celé hejno do několika chvil usmrtí. Náš robopotkan je však k těmto impulsům imunní a začne hledat zbytek společenství a vše se opakuje znovu. Smrtící účinky prstence jsou 3 metry…

„Pane bože, to je přeci hrozný, co se dnes všechno vymýšlí!!!“

Majitel kavárničky na mne pořád ještě koukal trochu nechápavě, ale pak mu to cvaklo.

„Vy jako myslíte, že se to může zneužít?“

„Myslím. A myslím, že už se to stalo. Tohle mne v tom jen utvrdilo.“ Pověděl jsem kavárníkovi o ranní zprávě a jejím dementování.

„To je zajímavá věc. Ale takových dementovaných zpráv bývá čím dál víc. Tak se zkusíme podívat na ty aktivisty.“ Myslím, že mi moc nevěřil a myslel si něco o starém podivínovi, který nemá co na práci, a tak si vymýšlí dobrodružné příběhy.

„Tak zkuste Děti planety.“

Na obrazovce se objevilo okénko nějakého webového vyhledávače a muž do něho naťukal adresu. Po malé chvilce se pod okénkem objevilo několik řádek textů a číslic.

„A hele, máme to. Ta adresa skutečně existuje a hostuje nebo hostovala na tomhle serveru,“ ukázal na číslo, ťukl do něho a téměř okamžitě naběhla hlavní stránka serveru s názvem 4U2.cz.„Tak server funguje, ale adresa na něm ne. Otázka je, jestli tam ti aktivisté mají ještě nějaká data.“

„A dá se to zjistit?“

„Vlastně bych Vám to neměl říkat, ale někdy se mi to povede. Jen se to nesmí fakt nikdo dozvědět. Jsou za to přísné tresty. To je stejné jako byste se vloupal do banky.“

„To je teda dobrý. A když se mi Oni vloupou do palice, to je v pořádku, to se smí, za to je nikdo netrestá?“

„Kdo se vám vloupal do hlavy?“

„Ti z VI. A kdo ví, kdo ještě?“

„Ale říkal jste, že náramek nemáte, že jste ze staré školy. A to dementování jsem si myslel, že jste slyšel v rádiu.“

„No, už ho nemám, sežrala ho oranžová popelnice.“

Muž se začal smát, „vy jste ho skartoval? Chacháá, to se povedlo.“

„Von jinak řval, jak pominutej.“ Kavárníka to ještě víc rozesmálo a já se tomu musel začít smát taky.

„Tak já to zkusím,“ utišil se, „ale opravdu se to nesmí nikdo dozvědět.“

Přihlásil se svým administrátorským heslem do systému a otevřel prográmek se jménem Čmuchal. Do okénka napsal několik čísel a tu mou adresu. Tentokrát se v okénku promenádovalo množství čísel a písmen, zobrazovaly se v různých kombinacích. Pobíhaly z pozice na pozici…

„Tohle bude trvat mnohem déle. Raději vypnu monitor, ať to náhodou nikdo nevidí a pudem si sednout na bar. Něco si dáme.“

Vstali jsme od počítače a přesunuli se k baru. „Tak co si dáte dobrého?“

„Teď po tom čaji? Ale třeba Ferneta.“

„A chcete s příchutí, nebo bez?“

„Jestli mohu poprosit, tak citron. Já jsem trochu rozmlsanej.“

Kavárník nalil dvě sklenky Ferneta Citrus a vedle položil talířek se slanými buráky a druhý s nakrájenými kostičkami sýra. Ťukli jsme si.

„Berte si. To je pozornost podniku.“

Na baru cinkly hodiny měření připojení. Mladíček v protějším boxu se zatvářil a neochotně se zvedal od obrazovky. „Nechte mi to ještě chvíli, už jsem ho málem měl a vy jste mi to překazil v tom nejlepším.“

„Promiň, ale chtěls to nastavit na 3 Eura, tak jsem je nastavil. Připlať a můžeš pokračovat.

„Už nemám, tak jenom chvilku,“ potácel se klátivě kolem baru.

„Fakt to nejde, já to neovlivním,“ zamručel na něho chápavě majitel.

„Tak zas někdy nashle,“ a hoch odkráčel znuděně ze dveří.

„Tenhle gambler sem chodí tak dvakrát týdně, chudák, jindy má prachů víc, ale dnes měl jen 3 Eura.“

Majitel si nechal znovu vyprávět vše, co se mi stalo, a nejvíc se pobavil při dramatickém zahazování náramku. Ale pořád si asi myslel, že trpím stařeckým stihomamem, anebo se chtěl trochu pobavit a zabít nudu, a tak si se mnou dál povídal. Vysvětloval mi, co teď ten program dělá a jestli najde přístupový kód, tak co se stane a co možná zjistíme.

„Víte, já…,“ převzal jsem nit hovoru, „…si myslím, že najdeme něco, co před námi na V-I chtějí utajit. A myslím, že vím co.“

Podíval se na mne a pozvedl sklenku. Ťukli jsme si. Zajedl jsem doušek kostičkou sýra a kavárník hrstkou buráků.

„Buráky raděj nebudu… Já vím, že mne máte za starého dědka, co se doma nudí, a tak vyhledává různé záhady, ale sledujete trochu zprávy?“

„Ahmm,“ kývl s plnou pusou oříšků a ještě je trochu zapil douškem Fernetu, „to to pěkně začíná. Ještě není poledne a my už jedem ve Fernetu. Jasně, že čtu noviny, nebo poslouchám rádio. I televizi mám.“

„Tak si vzpomeňte, o kolika takových záhadných nehodách se od jisté doby psalo. Jak se je podařilo vysvětlit nebo objasnit. K tomu přečtete tu dnešní a tu nadšenou zprávu o potkanech. Puzzle by se mělo pomalu vybarvovat! Ne?“

„Ahá, puzzle… vy si opravdu myslíte, že jsme…“

„… pokusní králíci.“ Dořekl jsem větu za něj. „Dělají s námi nějaký experiment a čas od času se jim něco nezdaří a desítky lidí to odnesou.“

„No jó, ale kdo by z toho co měl a co tím sleduje? Amerikánec? Chce ovládnout svět a být jedinou mocností, aby mohl diktovat?“

„Ne, to asi ne. Za tím nebude jen politika vládních činitelů, i když si myslím, že ti nad tím experimentem drží ochranou ruku, protože jim to sype. Ale můj názor je, že nad vším jsou nadnárodní koncerny. To oni poskytují finance, podplácejí neúplatné úředníky a vlády. A pro co? Pro prachy. Je to boj o trh, nastává světová válka nevedená konvečními zbraněmi. Zde se nestřílí a nebombarduje, zde se taktizuje, handluje, prodává, nechává krachovat. Nechají se krachovat malé, dosud samostatné státečky jen pro to, aby je někdo koupil, sjednotil, vystavěl hypersupermarkety, vnutil jim své zboží a tak vycucával. Tady už nikde nevládnou státníci, ti jsou jen loutky v rukou monopolů a mamutích podniků.“

„To zní hrůzostrašně,“ zaznělo z mužových úst nevěřícně, ale aby mne neurazil, pokračoval: „když si to tedy dám všechno dohromady, tak chcete říct, že si třeba někdo umane, že prodává málo mléka, nechá vyslat do náramku signál a všichni vezmou hypermarkety útokem a mléko vykoupí.“

„Tady se začne válčit i tak, že se budou firmy předhánět už nejen v reklamě, ta brzy zanikne, ale o přístup k VI, protože kdo bude mít přístup, ten zničí konkurenci. Vzniknou konkurenční kanály V-I a firmy přesně budou ovlivňovat lidské chtíče, jak se jim zamane.

„Fuj, to by bylo hnusný, když si vzpomenu, co všechno mne napadá…“

„Na to už to vaše slovo „amorální“ ani nestačí.“

„Vždyť se takhle dá ovlivnit úplně všechno!“

„Jo, asi jo. A ty potkani to potvrzují. Možná už jsme jen loutky v rukou velkých bohatých loutkovodičů.“

„To přece není možné, aby to tak bylo. To nemůže přece nikdo dovolit! Jak by to šlo zastavit?“

Pokrčil jsem rameny, „mám takové omšelé rčení: Zpátky na stromy.“

„A začít vše od začátku? To ale asi už nejde.“

„V lidských silách to není. Nikdo se dobrovolně nikdy nevzdá byť té nejmenší vymoženosti moderního světa. I ta nejmenší hloupost, kterou před 30 lety nikdo nepotřeboval, protože o ní ani nevěděl, se dnes každému jeví jako naprosto nepostradatelná a pro život nutná záležitost.“

„A co jste to říkal o těch záhadných nehodách? Pamatuji, že o několika jsem četl nebo slyšel, ale nedával jsem si je spolu nijak dohromady. Nestrašte, člověče!“

„Můj názor je takový, že se na lidech provádějí utajené experimenty, které se nedaly již dělat na zvířatech. Nebo jak jinak zkusit, jestli 50% černovlasých ženských v Praze půjde a koupí si blonďatý přeliv v rozmezí určité krátké doby. Teď je to samozřejmě nadsázka, ale rozumíte mi, že? Některé věci na zvířatech neodzkoušíte. Rámcově ano, ale přece jen chování lidí a zvířat se v ledasčem odlišuje. No a jednou za čas třeba dojde ke zkratu a něco se nepovede.“

„Tomu se mi opravdu nechce věřit.“

„Někdy si myslím, že v první polovině 20. století, ale nejsem si jist, se něco podobného zkoušelo v Americe. Nějaký chytrák zjistil, že dokáže ovlivnit podvědomí diváků v kině tím, že jim do filmu střihne několik málo políček reklamy, kterou člověk sice nezaregistruje, ale jeho podvědomí ano.“

„A fungovalo to?“

„Prý ano, po skončení filmu šlo druhý den nebývale na odbyt psí žrádlo. Pak to snad prý vláda USA zakázala, ale kdo ví, kdo to kde použil jinde a jindy.“

V našem boxu tiše zapípal počítač. Kavárník nám oběma ještě dolil Ferneta, vzali jsme sklenky a talířky a zasedli k monitoru. Myslím, že byl teď stejně nedočkavý jako já.

„Tak snad nám ten můj čmuchal něco vyčmuchal.“

Na obrazovce blikalo slovo z osmi znaků čísel a písmen. „Vypadá to na heslo.“

Vrátili jsme se do internetového prohlížeče na adresu 4U2 a kavárník zadal přihlašovací jméno a heslo do patřičných kolonek. Chvilku jsme čekali a na obrazovce se ukázalo chybové hlášení: ERROR! Přístupové jméno nebo heslo není správně, zkuste to znovu.

„Něco je špatně, ale ty dvě věci k sobě určitě mají pasovat, ale jak?“ mudroval pod vousy kavárník.

„Kam s nimi, kam s nimi?“

Několikrát ještě zkusil zadat heslo znovu, ale vždy dopadl stejně. Napil se Ferneta, zakousl pár buráků. Napil jsem se taky.

„Že bychom přišli pozdě?“ osmělil jsem se něco říct.

„I to by bylo možné, někdo mohl stačit něco smazat. Včetně přístupových práv administrátora.“

Seděl zadumaně nad obrazovkou a drbal se ve vlasech. „To přece není možný, to nějak musí jít.“ Problém jej evidentně zaujal natolik, že ani nepostřehl, když do kavárny přišli dva zákazníci. Musel jsem do něj trochu šťouchnout.

„Máte tady kšefty.“

„Hmm, jo, jo, na to přijdem.“

„Kšefty máte, odejdou pryč!“

„Co?“ probral se. „Promiňte prosím, hned jsem u vás, řešíme tady jen nějaký drobný problém."

Rychle vstal a přešel k baru. Pánové si poručili každý kávu se sodou a zákusek. Pak se odebrali do svých boxů a majitel se vrátil k našemu počítači.

„Ježkovy voči, já jsem ale hlupec,“ prásknul se do hlavy dlaní, až to plesklo, „to je přece jasné jako facka, dyť to je přístup přes FTP, taková školácká chyba!“

Naťukal adresu, zadal heslo a jméno a... „Jsme tam, wow!“ Měl z toho radost, jak nějaký hacker při napíchnutí se do Pentagonu.

„Tak tohle je to nejlepší, co se nám podařilo najít. Tady máte všechna data hezky v adresářích. Co chcete víc, nikdo nic nesmazal a můžete se v tom hrabat, jak chcete.“ Plácl mne familiérně po rameni, předklonil se ke mně a pošeptal, „já teď jdu zase za bar. A jestli najdete, co hledáte, tak na mě mávněte.“

Začal jsem prohledávat desítky souborů a adresářů a vlastně jsem trochu tápal. Zprvu jsem otvíral věci jen namátkově, nebo podle toho, jak se mi líbilo jméno souboru. Ale taková práce by nikam nevedla. Řekl jsem si, že musím postupovat systematicky a seřadil jsem si soubory podle data poslední úpravy. Dnešních souborů bylo jen několik a po otevření jsem zjistil, že nejsou podstatné. Přešel jsem ke včerejším a těch již bylo mnohem víc. Na první pohled mne upoutal jeden soubor s názvem: vrazd1a2.htm. Otevřel jsem jej a srdce mi poskočilo radostí. „Bomba, bomba, bomba,“ vyhrklo ze mne a oba nově příchozí zvedli hlavy nad boxy, aby viděli, co se děje. „Ne, ne, to nic, to já jen tak…“ Zazubil jsem se na ně a zamával. Odpověděli chápajícím úsměvem a opět sklonili hlavy ke svým monitorům. Otevřel jsem další adresář a po letmém prohlédnutí názvů souborů jsem si vybral jeden s názvem: brazil. Ten možná bude taky zajímavý. Oba soubory jsem označil a dal stahovat na můj počítač. Ale ten v okamžiku odmítl poslouchat a zahlásil, že nemůže soubory uložit na disk, protože nebyl nalezen zdroj, nebo je poškozen.

„Co se děje?“ Mávl jsem na barmana a vrátil se očima k monitoru. Tam, kde jsem ještě před malou chvílí měl desítky souborů, bylo pusto a prázdno.

„Podařilo se aspoň něco stáhnout?“ Ozvalo se mi za zády. „Raději se rychle odpojíme, člověk nikdy neví.“

„Začal jsem akorát stahovat, ale ohlásilo mi to tu chybu.“

„Podíváme se, kolik toho zbylo. Jo, tenhle Brazil je tady asi celý, a tady je něco… stahoval jste dva?“

„Jo.“

„Hmm, tak se podíváme, jestli v tom druhém něco je.“

Posadil se k mašince a chvilku něco kutil. Pak jen pokrčil rameny, „něco málo se stáhlo, jestli vám to pomůže, ten první se stačil uložit celý. Je to jasné, kdosi má evidentní zájem ty ekology odpojit a data jim zničit. Nějak mne to začíná taky zajímat, tak hodně štěstí v pátrání. Dejte vědět.“

A šel se opět postavit za bar. Usrkl jsem si ještě zbytku Ferneta, poválel na jazyku a pomalu doušek nechal stékat do hltanu, kde příjemně hořkosladce hřál. Poslední kousek sýra jsem si ještě nechal na později. Nejdříve jsem si otevřel „brazil“. S tím nebyl žádný problém. Normální textový dokument asi poslaný ze starého mobilu jako SMS do redakčního systému, ve kterém stálo však něco zajímavého: Přinášíme vám další zpravodajství z nedaleké Brazílie. Jak jsme vás již informovali, organizace Greenpeace před několika dny vyslala do oblasti Amazonských deštných pralesů skupinu ochránců životního prostředí na základě podezření dalšího nepovoleného mýcení lesa. Tato skupina je vybavena upravenými komunikátory s vyšší citlivostí a speciálním širokopásmovým rozsahem, aby i v hustých a neproniknutelných lesích a velké vzdálenosti, byla schopna kontaktu se svou základnou v Británii. Komunikátory byly vyvinuty a zkoušeny speciálně pro pracovníky v dolech, tunelech a dokonce měly účinnost i několik set metrů pod mořskou hladinou. Přes tyto jejich úžasné vlastnosti se však po dosažení pásma pralesa celá skupina odmlčela a britská centrála nemůže od té doby se žádným z jejích členů navázat spojení. Protože ve skupině je i jedna naše kolegyně z Karlových Varů, kterou někteří z nás osobně znají, pokoušíme se i my navázat kontakt právě s ní. Chceme tímto požádat i všechny z vás, kteří ji znají a ví, o koho jde, aby nám v každou celou hodinu pomohli svými komunikátory v pokusu o navázání spojení. Úmyslně zde neuvádíme jméno kamarádky, aby nedocházelo k chaotickému těkání myšlenek. Potřebujeme pomoc jen od těch kamarádů, kteří si jsou totiž naprosto jisti, o koho jde. Děkujeme za pomoc, a jakmile se něco dozvíme, dáme vám vědět, jak na těchto stránkách, tak přes komunikátory.

Tak tohle je opravdu jak z nějaké dobrodružné knihy, pomyslel jsem si. Obrátil jsem nyní svou pozornost k dalšímu souboru. Zbylo z něj opravdu jen torzo. Nebyl již tak dobře čitelný, protože se jednalo o zdrojový kód pro internetovou stránku v jazyce PHP. Ale přesto se dalo mezi různými znaky, závorkami, uvozovkami, tečkami, čárkami a anglickými slůvky najít i slova vypadající česky. Jak jsem je vyhledával, rovnou jsem si je přepisoval za sebe, aby mi dala nějaký smysl. Polilo mne horko, Fernet dopitý a já potřeboval do sebe něco nalít pro uklidnění. Otočil jsem se k majiteli, zamával na něj prázdnou sklenkou a na prstech mu dal vědět, že chci dvojitýho. Povytáhl obočí a pokývnul hlavou. Hned byl u mne s celou lahví.

„Co vás tak rozrušilo? Máte v očích výraz jako byste právě potkal zubatou. Není vám nic?“

„Ani ne. Mám jen strašnej vztek a hroznej pocit bezmoci, nicoty a beznaděje. Nejsem blázen, jak jste si myslel. I tohle málo, co se z toho souboru zachovalo, potvrzuje mou domněnku. A je to horší, než jsem si myslel, mnohem horší, mnohem… KURVA!!!“ Ulevil jsem si a nebral ohled na to, že se návštěvníci zase ohlédli.

„Kurva!“ Ale uklidnil jsem se trochu až po štamprdli Fernetu na ex. Projelo mnou teplo a trochu se mi přestaly třást konečky prstů a přešlo mrazení za krkem. Kavárník zatím přečetl těch několik řádků a zůstal na mne koukat.

„To přece není možný. To je nějaká blbost…“

„Jasně, blbost!!!“ A vztekle jsem vybušil adresu jiné ekologické skupiny a… „Pusto – prázdno!!“ A tady?“ Vybušil jsem další, „nic.., tady? Taky nic, nic, nic, nic, nic a zase nic! Proč? To je blbost? Jak mi to objasníte?“

„To je přece zvěrstvo, sviňárna… sviňárská sviňárna. V čem to tu, do prdele, žijeme???“

„V krásné moderním a ideálním světě bez válek a násilí,“ nasadil jsem ironický tón hlasu. „Máme všechno, na co si pomyslíme, a to doslovně.“

Cítil jsem tlak na prsou a do očí se mi draly slzy. Zachránil to až další panák Fernetu. Barman mne následoval a obrátil do sebe taky jeden.

Pokračoval jsem v ironii, „jen se občas najde blázen a někde vyhodí do povětří autobus s Židama, jinde zas náhodou spadne letadlo nebo se raději úplně ztratí s Líbijcema. Někomu se znelíbí, že soused je úspěšný v obchodu nebo ve sportu či u ženskejch, a tak mu šoupne pod auto malou bombičku. Nebo si někdo usmyslí, že se vůbec nic neděje a aby nebyla nuda, tak zavolá po Nouzovým Komunikačním, že dal do metra atomovej granát. A jednou tam třeba bude opravdu a ten dotyčnej nezavolá. A teď tohle.“

Mávl jsem rukou směrem k monitoru. Barman se drbal ve svých krátkých vlasech a stále vrtěl hlavou.

„Stále si myslím, že se mi to jen zdá, ale máte pravdu. Těch náhod by bylo příliš mnoho a s těmi pokusy jste asi měl taky pravdu.“

„Potkani!!! Máme stejnou šanci jako oni, ba vlastně menší. Oni mají naději v tom, že je ten robopotkan nenajde, ale my? Všichni TO nosej, devadesát procent lidí. Od těch nejmenších, ty to dostávají do vínku jako dárek od města při narození, aby prý rodiče byli s miminkama v neustálém kontaktu a dětem lépe porozuměli a ještě dostanou pod kůži mini čip s přesnou identifikací, až po ty nejstarší v domově důchodců, kde jim to dávají pro to, aby byli v neustálém kontaktu s ošetřujícím personálem. A ostatní? Ty si to kupují, protože je to přece nutnost. A kdo to nemá, není dnes už ani civilizovaný člověk.“

„Akorát snad nějaké divoké kmeny někde v Africe to nemají…“

„Tomu nevěřím. Spíš si myslím, že jim to nějací výzkumníci, misionáři, obchodníci nebo turisti podstrčili. A ti chudáci ani neví, k čemu to je…“

Koukali jsme mlčky na sebe a pomalu dopíjeli flašku. Bylo mi špatně. Ne z vypitých Fernetů, ale z nás, z lidí a bylo mi nás zároveň líto. Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek. Kolotoč nesourodých nápadů, nesmyslných úvah a nad tím chaosem se vznášela jedna jasný a konkrétní vzpomínka na všechny mé drahé. Na ženu, na naše děti a jejich děti. Musím se s nimi vidět. Musíme se sejít. Vždyť se vidíme tak málo, jsme rozprchlí po světě a přitom jsem jim vůbec ještě neřekl, jak je miluji, jak mi schází, kdy je dlouho nevidím.

„Co bude dál?“ vyhrkl mne z mých úvah kavárník. „Kam až to nechají dojít?“

„To asi nikdo neví a asi ani oni. Půjdu domů“ Pomalu jsem se zvedal od počítače a barman se zvedl za mnou. „Kolik jsem dlužen?“

„Pche, nepřijde vám to malicherné, teď se ptát na tohle?“ Šel k baru a mávl na mne rukou. „Co budete dělat? Nedopijeme to tady?“ Ukázal za sebe na regály plné alkoholu.

„Až jindy. Teď se chci sejít s mou rodinou. A díky. Mějte se.“

Nechtěl jsem, aby viděl mé vlhké oči a kapičky deroucí se mi do koutků. Obrátil jsem hlavu a šel ke dveřím. Otočil jsem se a ještě ho skrz zamžené oči zahlédl, jak se vrací k našemu počítači. Asi ho vypnul. Zastavil jsem se u něj, na monitoru stále ještě svítilo torzo článku: Kamarádi a přátelé, až tento článek dočtete, neleňte a všem svým známým… (část textu chybí) ...se podařilo naši organizaci náhodou vypátrat. Tato hrozná náhoda stála životy všech patnácti členů expedice v Amazonii. Obracíme se též na rodinné příslušníky členů expedice, kteří mohou naše slova potvrdit, ať tak učiní na jakémkoli komunikačním kanálu… (část textu chybí) …To, co jsme tam objevili, nemá obdoby v dějinách lidské existence. Jsme všichni jen nesprávné loutky v rukou… (část textu chybí) …a díky komunikač… (část textu chybí) …dělat cokoliv. Expedice se dostala do blízkosti několika plotů z ostnatých… (část textu chybí) …nevíme dne, ani hodiny, dokonce minuty, co uděláme… (část textu chybí) …a nakonec přinášíme doslovný přepis myšlenek naší drahé kamarádky Katky, které se nám podařilo ještě zachytit: hlava hrozně brní, mám mžitky. Co to dělá Ivan? Padá na zem a drží se za hlavu, au, pálí mne ruka. Náramek. Hoří mi ruka. Bílé postavy za plotem… Ivane, vstaň. Chuan se točí na kolenou, ten náramek, nejde dolů a ta hlava mi praskne. Nemohu to už vydržet, Christy! Tady leží Christy… (část textu chybí) …maminko, to bolí. Chci tě mít u sebe, maminko! A tohle jsem já. Běžím parkem a směji se, maminka mi podává zmrzlinu a tatínek mi přinesl štěně. Bobíka… Poprvé u moře a plavu, voda mne krásně nadnáší… modré nebe… (část textu chybí) …stromeček se svíčkami, školní brašna. Tu jsem si přála… (část textu chybí) …nic není vidět. Je mi zima. Zašlo slunce. Necítím nohy. Kde mám tě… (část textu chybí) … a tma, mamííí, tatííí… bojím se… chyťte mne za ruku… miluji… ma…

(Pokračování za třicet let?)

Foto: deviantart.com/GreatKabobs, Ketike, fly10, allthatglittersxo, michellis13