Děti jsou tomu imunní. Jsou příliš dětinské, „hloupé“ nebo mají prostě svoji hlavu. Jak slušně nazvat to, když si z vás ostatní udělají loutku? Mám to. Socializace se děje postupně. Nejdříve rodiče, pak učitelé, naši kamarádi, a nakonec i naši partneři do nás postupně zasekávají své drápky. A my jim to ochotně dovolíme, protože takhle to přece dělá každý. Snažíme se najít způsob, jak co nejlépe manipulovat s ostatními, aby dělali přesně to, co my chceme.

Jenže to funguje i naopak. Takže místo toho, abychom šli s kamarády na pivo, nudíme se na rodinné večeři. Nebo jsme s kamarády na pivu, přestože bychom chtěli být sami doma. Nebo jsme doma sami, i když bychom chtěli jít s kamarádkou na kafe, protože by to mohlo manželce vadit. Taky můžeme být v práci déle, i když bychom byli raději doma se ženou. Samotné ženy to také nemají jednoduché, protože se mezi námi stále najde dost „alfasamců“, kteří si myslí, že partnerka je jejich služka. Většinou jdeme za tím, kdo zrovna silněji zatahá. Stejně jako poslušný pes. Co na tom, co chceme my sami? To přece nikoho nezajímá. Jsme součástí společnosti, velcí kluci a velké holky a jsme na to právem hrdí.

Z Pinocchia živý chlapec?

Pokud chcete takhle žít dál, nikdo se za to na vás nebude zlobit. Spíš naopak. Jakmile si řeknete, že se osvobodíte, dají vám to ostatní pěkně sežrat. Protože, jestli něco nesnášíme, když nad někým přijdeme o moc. Pokud se rozhodneme zůstat loutkou, poskytne nám to dokonce pocit bezpečí. Cítíme se pevně zakořenění ve struktuře společnosti, máme v ní své místo. Všechny známe a všichni zase znají nás. „Tohle nejsi doopravdy ty!“ křičí vaše nitro.

„Bezpečí, uznání, jistota,“ odpovídá váš mozek.

Dejme tomu, že se vás nakonec zláká touha po svobodě. Co teď? Můžete si na to téma přečíst stovky knih, shlédnout tisíce motivačních videí nebo poznat někoho, kdo už to dokázal, ale nakonec to stejně bude jen na vás. Bude to bolet. Budete trhat jednu udičku zaháknutou do vaší kůže za druhou. Rodina, kolegové i známí si budou myslet, že jste blázen. Přesto do toho půjdete, protože někde hluboko uvnitř budete každý den zažívat tu nesnesitelnou lehkost bytí. Jakmile jednou zažijete pocit dělat věci, protože vy chcete, rychle si na tu radost zvyknete. Samozřejmě, že nějaká pouta zůstanou, ale časem se stanete pánem svého života.

Háček za háčkem

A co jsou vlastně ty háčky, které řídí náš život? Nemusí to být ani lidé. Často to jsou různé drogy nebo závislosti, případně naše hluboce zakořeněné názory, které tahají za nitky. Třeba vidíme krásnou ženu, šup, někdo trhne a my hned sklopíme oči: „To se přece nedělá!“

Někdy je nitek, za které někdo tahá tolik, že máme pocit, že nás brzy roztrhají na kusy. Nejlepší je tomu předcházet a osekávat, co nejvíce to jde. Bude se vám pak lépe dýchat. Čím více háčků se zbavíte, tím budete šťastnější. Nesnažte se vědět, udělat a znát všechno, nebo být všude. Zbytečně vás to stresuje. Odtrhněte co nejvíce nitek a ty důležité věci se najednou rozzáří jako náměstí během Vánoc.

Ale jak na to?

Buďte co nejvíce sami sebou. Sundejte si boty ve vlaku, když budete chtít. Noste plnovous, i když se to manželce nelíbí. Koukejte na sadistické horory, pokud vám to dělá dobře. Stravujte se zdravě, i když si manžel pořád stěžuje. Noste si oblečení, ve kterém se cítíte dobře. Nebo si pořiďte miniaturu železnice a hrajte si s ní. Choďte ven s lidmi, se kterými se cítíte dobře. Prostě cokoliv, při čem se cítíte sami sebou. A dělejte to co nejčastěji a co nejdéle to půjde.

Náš život proletí jako film v letním kině. Je jen na vás, co na plátně uvidíte. Opravdu není na co čekat.

Foto: deviantart.com/viercent, lostknightkg