To, že nás nepřinesl čáp ani vrána, už víme od mateřské školy, ale kdo jsme? Jako malé děti jsme se rodičů ptali na různé otázky a nejednou jsme je přivedli do svízelné situace našimi nemístnými otázkami: „Maminko, co dělá ten pejsek fence? Proč tak na ní skáče?“ nebo na celé kolo v autobuse „Tatínku, proč jsi včera na maminku tak hlasitě křičel?“ Otázek bylo mnoho a různého typu, ale ptali jsme se.

V období puberty jsme naopak měli období, kdy jsme zkoumali svou fyzickou stránku. Poznávali své hranice a zkoušeli, co vydržíme (i co vydrží psychicky naši rodiče s námi). Doba to byla nelehká, ale nějakým způsobem nás formovala, i když nám nezodpověděla všechno.

Ale co také naše duševní stránka? Kam se poděla naše otázka – kdo jsem? Můžeme na ni zodpovědět pomocí antického filosofa Aristotela, a to tím způsobem, že nejprve vymezíme sami sebe v obecné rovině a následně v těch jednotlivostech, které nás dělají jedinečnými.

To, že jsem člověk, o tom netřeba diskutovat. Můžete to klidně napadnout, že jsme třeba roboti a tváříme se jako lidi, ale to je na debatu science-fiction někde jinde. Vraťme se k našemu formování. Můžeme se dále vymezit v oblasti pohlaví, státu a kultury, kde žijeme atd. Ale pokud pomineme všechna tato obecná pojmenování o tom, kdo jsme – co dál určuje nás? Že já jsem „já“?

Okolí. To má na naši osobnost zajisté vliv. Jsme dcerami/syny/sestrami/bratry atd., dále jsme přítelkyněmi/přítelem, manželkami/manželem, studentkami/-ty, zaměstnankyněmi/-ci, máme určitou profesi, která nás charakterizuje. Okolí má na nás tedy bezpochyby důležitý vliv, který nám ukazuje, kým jsme. A můžeme se k těmto obecným záležitostem kdykoliv vrátit, pokud bychom zapomněli, kdo jsme.

Já. Ve filosofii se mnoho autorů zabývalo samotným člověkem. Vymezili ho mnohými způsoby. I filosofové to mají těžké, protože některé výzkumy se doplňují, jiné si odporují, proto je tak těžké odpovědět na otázku: Kdo jsem? Pokud se však oprostíme od nějaké teorie a podíváme se do svého nitra – co tam ještě vidíte? Co zde ještě nebylo zmíněno, že já jsem já? Ano, jsou to naše koníčky a zájmy. Samozřejmě i ty nás mohou vymezovat a dělá nás to takové, jací jsme. Mohou se tak z nás stát rybáři/-řky, pejskaři/-řky, zahradníci/-ice, cestovatelé/-elky, hřáči/-čky apod.

Vzpomínky a zkušenosti. A to je další bod mého uvažování. Nejsme ovlivněni ani okolím a ani to nemůžeme ovlivnit. Vzpomínky a zkušenosti k nám přicházejí tak, jakým způsobem žijeme. A určitým způsobem nás to také formuje – naše další představy o životě, rozhodnutí, můžeme cítit i křivdu z minulých let, na kterou jsme se snažili zapomenout, události, které se nám staly…

Proč vlastně hledat sám sebe?

Přiznám se, že nad odpovědí pro tuto otázku dlouze přemýšlím… Často. Možná kvůli klidu v naší duši, kvůli vyrovnanosti a kvůli uspokojení sama sebe. Nalézt svou cestu a být v ní šťastný je asi to nejkrásnější, co se nám může stát. Když si myslíte, že něco máte na dosah, ale osud (někteří říkají Bůh) s vámi má jiné plány, je těžké pak znovu povstat a jít dál. Neustále v sobě hledat sílu a překonávat své možnosti je výzva. A výzva – to je život. Cítit se naživu a prožít naši cestu naplno.

Podle mého názoru neustálé zodpovídání otázky: Kdo jsem? z nás vlastně dělá ty, kdo jsme. Tahle vtíravá otázka prostupuje naším životem neustále a my na ni stále musíme zodpovídat, protože náš život plyne a každá sekunda je každou sekundou pryč a my se měníme s ní.

Foto: deviantart.com